Zákon o mimořádných opatřeních v oboru ochrany vynálezů.

Prioritní lhůty, které jsou v oboru ochrany vynálezů stanoveny v čl. 4 Pařížské unijní úmluvy na ochranu živnostenského vlastnictví a neuplynuly do 29. září 1938 nebo počaly běžeti po tomto dni, se prodlužují do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

Československý státní příslušník může uplatniti v tuzemsku do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona nárok na přiznání prioritního práva podle § 54 a) patentního zákona ve znění zákona ze dne 20. prosince 1932, č. 26 Sb. z roku 1933, kterým se mění a doplňují předpisy o ochraně vynálezů, na podkladě své přihlášky podané v cizině.

U patentových přihlášek, podaných v době od 5. května 1945 do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona, lze před uplynutím této lhůty uplatniti nárok na přiznání prioritního práva, založeného na přihlášce vzorku u některé obchodní a živnostenské komory podle zákona ze dne 7. prosince 1858, č. 237 ř. z., o ochranných vzorcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, byl-li vzorek přihlášen v době ode dne 1. srpna 1940 do dne 4. května 1945 včetně. V žádosti o přiznání priority musí býti uvedeno datum a místo přihlášení vzorku a zároveň s ní jest předložiti příslušný prioritní doklad, vydaný místem přihlášení.

U patentových přihlášek, které byly podány v době ode dne 5. května 1945 do dne počátku účinnosti tohoto zákona a nebyly ještě oznámeny a vyloženy, lze uplatniti nárok na přiznání prioritního práva dodatečně, nejpozději však do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

Nemůže-li si strana opatřiti prioritní doklad, protože úřad, u něhož byla podána původní přihláška, jej nemůže v důsledku mimořádných poměrů způsobených válkou vystaviti nebo jej odepře vydati, může býti prioritní právo prokázáno i jiným věrohodným způsobem.

Lhůty zákonné nebo úředně stanovené k provedení předepsaných úkonů, ke splnění příslušných formalit, k zaplacení poplatků nebo ke splnění jiných povinností

Období mezi dnem 29. září 1938 a dnem 30. června 1947 se nezapočítává do tříleté lhůty, stanovené v §§ 21 a 27 patentního zákona.

Ustanovení § 21, odst. 4 a § 27 patentního zákona neplatí do 30. června 1949 na patenty, jež byly v platnosti dne 30. září 1938.

Osoby, které počaly bezelstně užívati předmětu patentu, jenž nabyl opět platnosti podle ustanovení § 2, na území Československé republiky v době od zániku patentu do 31. prosince 1946, nebo které v této době učinily opatření, jichž je k takovému užívání třeba, jsou oprávněny využitkovati nadále předmětu patentu k potřebám svého vlastního závodu ve vlastních nebo cizích dílnách. Ustanovení § 9, odst. 3 a 4 patentního zákona platí obdobně.

Vynálezce, který prokáže, že je původcem, a který přihlásil svůj vynález k patentování pro území Československé republiky mezi dnem 29. září 1938 a dnem 1. ledna 1946, nebo jeho právní nástupce jest vzhledem k patentové přihlášce, jejímž předmětem je týž vynález a která byla podána s použitím výhody podle § 1, odst. 1, postaven na roveň bezelstnému uživateli podle odstavce 1, a to i když svého vynálezu skutečně neužíval, prokáže-li, že započetí užívání bylo zabráněno válkou.

Pro cizince v cizině platí ustanovení § 1, odst. 1, 4 a 5 a §§ 2 a 3 jen potud, pokud země, jejímiž jsou příslušníky anebo v níž mají své bydliště nebo skutečné a opravdové závody živnostenské nebo obchodní, poskytuje příslušníkům československým v podstatě stejné úlevy.

Zda a v jakém rozsahu je splněna podmínka uvedená v odstavci 1, vyhlásí ministr průmyslu v Úředním listě, na Slovensku též v Úradnom vestníku.

Roční poplatky za patenty, které se staly splatnými po dni 29. září 1938 a byly zaplaceny v zahraničí do dne 31. prosince 1945 na účet československého státu, se pokládají za řádně zaplacené podle příslušných předpisů, a to i když předepsané lhůty nebyly zachovány.

Platby podle odstavce 1, které se staly v cizí měně, se pokládají za odpovídající příslušným předpisům, jestliže byly provedeny podle úředního kursu posledně známého v době placení.

Osobám, jež počaly v době ode dne, kterým patent, na nějž se vztahuje ustanovení § 6, odst. 1, byl pro nezaplacení příslušného ročního poplatku pokládán Patentním úřadem v Praze za zaniklý, do dne 31. prosince 1946 předmětu patentu v Československé republice bezelstně užívati, nebo které učinily v této době opatření, jichž je k takovému užívání třeba, nepřísluší právo k dalšímu užívání předmětu patentu, mohou však do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona uplatniti vůči majiteli patentu nárok na to, aby jim propůjčil licenci.

Nedohodnou-li se strany o propůjčení licence podle odstavce 1, stanoví její podmínky na návrh některé ze stran Patentní úřad v Praze v řízení, o němž platí obdobně předpisy o řízení zrušovacím.

Zároveň s podáním návrhu jest zaplatiti poplatek 500 Kčs, s podáním odvolání k Patentnímu soudu 700 Kčs, jinak se pokládá návrh nebo odvolání za nepodané. Ustanovení § 116, odst. 3, věty druhé patentního zákona platí obdobně.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 28. února 1948; provede jej ministr průmyslu v dohodě se zúčastněnými ministry.